Příběh paní Terezky

Synové paní Terezky se začali bát chodit ze školy domů. Jejich táta byl notorik. Měli strach, co je doma zase čeká. Byli svědky fyzického napadání své mámy, slovních útoků, urážek a ponižování. Když se starší hoch snažil tátu usměrnit, začal sklízet rány a urážky i on. „Na popud staršího syna jsem našla odvahu jednat,“ říká paní Terezka.

Manželovi do té doby stále dávala šanci, věřila, že se může změnit. Naposledy vydržel nepít devět dní. „Zažívala jsem jeho absťáky, krmila ho, dodávala podporu. Devátý den do toho znovu spadnul. Ten večer jsem se rozhodla. Vzali jsme doklady a učení dětí, pro syny jsem sbalila oblečení. Já si nevzala nic. Zapomněla jsem na sebe,“ popisuje Terezka útěk z domova. Ráno se syny zazvonila u dveří azylového domu. Azyl přijaly obě děti s nadšením. Oddechly si. Přestal je svazovat strach. Když starší chlapec zjistil, že máma si nic z domova nevzala, dodal si odvahu a vrátil se pro pár věcí. Otec jeho příchod nevnímal. Vyspával své další alkoholické opojení.

Pád podnikatele

„Alkohol v mém manželovi vyvolával vždycky agresi. Zprvu se jen hádal, zpochybňoval své otcovství, urážel mě a ponižoval. Pak mě začal fyzicky napadat,“ vzpomíná Terezka. Před dětmi, dokud byly opravdu malé, vše úspěšně tajila. I před lidmi v okolí. Své modřiny a šrámy zdůvodňovala vlastní nešikovností a pády. Styděla se, že si vzala chlapa, který pije. „Ráno zíral na mé modřiny a šrámy. Házel vinu na mě, že jsem ho nejspíš vyprovokovala. Váhal, kdo je normální. Klečel a brečel, sliboval, že přestane pít. Opět jsem mu uvěřila.“

Její muž, zprvu úspěšný podnikatel zvyklý na množství peněz ve vlastní peněžence, dokázal být ve střízlivosti pozorný manžel. Terezka se starala o děti, on byl hlava rodiny, chlap schopný vydělat. Nedokázal ale šetřit. Pak přišel pád. „Podnikání manželovi nevyšlo, styděl se za sebe. Začal být tajný pijan. Po bytě jsem nacházela ukryté láhve. Nejspíš se na sebe nedokázal koukat jako střízlivý. Pak už potřeboval pít od rána do večera,“ říká Terezka. Agrese alkoholika se začala stupňovat.

Výzva k sebevraždě

V té době paní Terezce umírala máma. Lékaři jí nedávali žádnou šanci. „Máma umřela. Na stole leželo parte a já se nedokázala ubránit slzám. Myla jsem nádobí a brečela. Manžel pil jako obvykle a s rostoucí dávkou alkoholu mi začal nadávat. Nesnesl mé slzy, křičel, že jsem blázen. Vytočil číslo psychiatrické léčebny a žádal, aby pro mě přijeli,“ líčí paní Terezka psychický teror, kterému přestávala být schopna čelit.

Když opilec zjistil, že sanitka nepřijede a smrt manželčiny mámy je důvodem k slzám, prásknul telefonem a spustil další lavinu slovních útoků. „Křičel, ať se zabiju, vyzýval mě k sebevraždě. Vzala jsem do ruky nůž,“ svěřuje se žena. Ostří nože projelo její levou paží. Bezmyšlenkovitě splnila příkaz svého tyrana. Bolest jí vrátila do reality. „Bože, co jsem to udělala,“ problesklo její hlavou. To už u ní byli oba synové. Přiběhli z vedlejšího pokoje na pomoc.

Opora v synovi

S příchodem do azylového domu si paní Terezka našla novou práci. Kus odpovědnosti na sebe převzal i starší chlapec. „Po škole chodí na brigády. Snaží se vydělávat, drží nás nad vodou,“ oceňuje Terezka svého syna a v jejích očích se objevují slzy.

Se svými syny počítá každou korunu, splácejí dluhy, aby nepřišli o družstevní byt, který museli ze dne na den opustit. Na bydlení v azylovém domě si Terezka přivydělává úklidem.

„Manžel je teď v léčebně. Nechci se už k němu vrátit. Jen z lítosti vztah nevybudujete. Doma jsem nebyla nic, jen samotář v bytě. Zapomínala jsem, že jsem člověk. Byla jsem jen ta, která se o všechno musí starat. Synové ztratili úctu k tátovi, starší se s ním odmítá stýkat. Dnes jsem někdo úplně jiný. Chci být ženská s úsměvem. Nechci na děti přenášet negaci. Chci jim dát klidný domov.“