Do Acorusu jsem se nedostala náhodou. Dnes už to vím, přestože zprvu mi to tak nepřipadalo.

Prožila jsem se svým manželem téměř dvacetileté manželství. Vychováni v křesťanském prostředí, oba věřící, uzavřeli jsme sňatek církevní. Oba jsme věřili, že ke šťastnému manželství, které dokáže překonat všechny útrapy života, nestačí jen zamilovanost, ale je nutná každodenní zodpovědná práce na partnerském vztahu a že je „marné každé lidské počínání bez Božího požehnání“. Věřili jsme, že Bůh nám žehná.

Narodily se nám tři zdravé děti, které jsme si přáli a díky tomu, že se manželovi dařilo v jeho zaměstnání i v dalších aktivitách, zdálo se, že nic nestojí této rodině v cestě za štěstím.

Po narození prvního ze tří dětí jsem se po mateřské dovolené do zaměstnání již nevrátila. Po třech letech se narodil další syn a po čtyřech následovala dcera. Manžel stačil finančně zajišťovat chod domácnosti a žili jsme v posledních několika letech dokonce v přepychu.

Naše manželské role se tak striktně rozdělily hned po narození prvního dítěte a postupně se tak začaly oddělovat i naše společné zájmy. O děti jsem se starala téměř výhradně já, protože jsem nechodila do zaměstnání a pobývala s nimi doma. Manžel se staral o finanční zajištění rodiny a vzhledem ke zvyšující se časové náročnosti jeho povolání a četných společenských aktivit, s dětmi sám nikdy nepobýval a společně s námi trávil pouze část večera a víkendy. Přestože dával najevo, že je rád otcem tolika dětí, nenašel k nim nikdy upřímný vztah. Večery jsme trávili konverzací na výhradně jeho témata. O víkendech se zabýval studiem, případně zábavami, které nekonvenovaly potřebám dětí. Docházelo tak k situacím, které se mohly zdát okolí nepochopitelné, totiž že v pohodlí a přepychu jsme se my, já a děti, nudily a postrádaly lásku manžela a otce, která nám v našem vzájemném vztahu scházela.

Manžel již od začátku našeho vztahu projevoval tendenci reagovat na stresové situace chováním, které bych já laik nazvala „hysterické“. Tyto záchvaty však nebyly časté a připisovala jsem je soužití s jeho matkou, která byla velmi autoritativní. Po narození dětí se frekvence „záchvatů“ zvyšovala a já začala vítat, že stále více času věnoval zaměstnání a aktivitám mimo domov. Nemám ráda konflikty a toto byl způsob, jak se jim aspoň zčásti vyhnout.

V době, kdy to naše finanční poměry dovolily, začal manžel jezdit na „pracovní“ dovolené, což byla zpravidla návštěva některého z mnoha mezinárodních kongresů spojená s pobytem u moře. Protože jsem věděla, že jeho povolání s sebou nese psychické vyčerpání a že si při svém pracovním nasazení zaslouží pořádný odpočinek, kterého by s rodinou nebyl schopen dosáhnout, jeho cesty do zahraničí jsem schvalovala. Paradoxně to prospívalo k obnově psychických sil i mně a dětem. Oba synové v té době již měli zjevné potíže psychického charakteru, které se projevovaly např. zvýšeným neklidem, tiky, nesoustředěností ve škole a enuresií. Manžel tyto obtíže bagatelizoval a zakazoval mi návštěvu odborných lékařů.

V posledních dvou letech manželství se naše rozpory vyhrotily tím, že manžel nezvládl citový vztah ke své asistentce. Žárlivé scény přenášel i do domácího prostředí. Já jsem se naivně domnívala, že mu jako věrná, oddaná a milující manželka mohu pomoci i v takovémto problému. Nekonečné večery jsme věnovali diskusím na témata, která se týkala záchrany našeho manželství. Výsledkem byly celý jeden rok probíhající návštěvy manželského poradce, které pro mne znamenaly velikou naději. Očekávala jsem od nich nejen zlepšení současné neúnosné situace, ale dokonce i obohacení našeho manželství o hodnoty, které od začátku scházely. Mezi dílčí úspěchy patřilo celkové uvolnění do té doby již neúnosného rodinného ovzduší způsobeného autoritativním postojem manžela, odtabuizování některých témat a zdánlivé citové odpoutání manžela od jeho asistentky. Přestože jsem tomuto prvořadému úkolu podřídila nejen můj veškerý osobní život, ale i rodinný pořádek, nakonec se vše začalo vracet do vyjetých kolejí.

V té době jsem náhodou odhalila, že „pracovní“ dovolenou s manželem tajně sdílela jeho nová asistentka a poté i to, že všechny předchozí sdílel se svou bývalou asistentkou. Ani tehdy jsem „neházela flintu do žita“ a věřila, že toto odhalení naopak pomůže konečně k radikálnějšímu řešení naší manželské krize. Dočkala jsem se jen ignorance ze strany manžela a teprve tehdy jsem svůj boj za záchranu manželství vzdala.

Vychována křesťanskými zásadami jsem do posledního okamžiku věřila, že rozvod není řešením, že je třeba se snažit o řešení v rámci manželství. Viděla jsem však, že moje psychické i tělesné síly se dostaly na svou hranici a že tato vleklá situaci silně narušuje také zdravotní stav dětí. Rozhodla jsem se tedy pro rozvod. Zkusila jsem si o něm promluvit s manželem v rozumném a smířlivém duchu, dostalo se mi však odpovědi v podobě psychického a fyzického násilí. Utekla jsem se dvěma dětmi s doslova jedním kufrem ke známým, odhodlána bránit naše zdraví a důstojnost. Ještě týž den jsem sehnala krizové desetidenní ubytování v Dětském krizovém centru. Navštívila jsem lékařskou pohotovost a policii. Během dalších deseti dnů jsem sháněla volné místo pro svou rodinu v mnoha pražských krizových zařízeních a naštěstí pro nás mne s dětmi přijali v Acorusu.

Acorus není typickým představitelem azylových domů, je to psychosociální centrum, kde kromě krizových i dlouhodobých pobytů je možno využít služeb sociálních pracovníků i psychoterapeutů. Po úvodních pohovorech jsme se tak stali na sedm měsíců členy velmi zvláštní komunity. Velmi rychle jsem se seznámila se spolubydlícími ženami a jejich dětmi, a to nejen díky společným pobytovým prostorám, ale především díky pravidelným setkáním všech ubytovaných žen s psychologem (tzv. skupina) a pravidelnými schůzkami všech ubytovaných žen se všemi zaměstnanci Acorusu (tzv. komunita). Obě akce byly pro všechny pobytové klientky povinné.

Přestože v popředí mého zájmu stálo vyřešení především sociální situace – brzy jsem si našla zaměstnání, zajistila dětem bližší školu a školku a našla si právního zástupce, též jsem si brzy uvědomila potřebu a užitečnost psychoterapeutického programu Acorusu. Zdánlivě nekonečné a zdánlivě stále stejné líčení mého příběhu a poslouchání příběhů ostatních klientek mělo po čase blahodárný účinek v postupném uvědomování si příčin krize, do které jsem se po mnoha letech partnerského vztahu dostala. Toto sdílení cizích osudů mi pomohlo nahlédnout na sebe „zvenku“ a uvědomit si své vlastní projevy a chování očima druhých. Mělo též obrovský dar podpory a upřímné solidarity v hledání řešení z této krize. Skutečnost, že klientky nastupují svůj pobyt v Acorusu v odlišném časovém období a nemají tedy za sebou stejné období zkušeností s psychoterapií, pomáhá ještě spíše si tyto zkušenosti uvědomit a případně je předávat.

Měla jsem možnost pobýt v Acorusu celé půlroční období. Viděla jsem ženy, které tak jako já přicházely zbité, ponížené a často špatně orientované v nastalé situaci. Přišly do skutečného azylu s přesvědčením, že sobě a dětem zachraňují holý život. Postupně se uklidňovaly, zajistily si potřebné zázemí a zvyšovaly si své sebevědomí. Postupně též začaly vyřizovat své záležitosti na úřadech, našly si zaměstnání, řešily právně péči o děti, rozvod a bytovou situaci.

Pro většinu z žen čas strávený v Acorusu nestačil na odstranění všech problémů spojených s jejich novou životní situací, ale téměř všem tento pobyt pomohl k získání odvahy, nových sil a směru do nové životní etapy. Já patřím mezi ně a jsem za to Acorusu vděčná.