Azylový dům – mýtus

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že skončím v azylovém domě, tak mu odpovím, že je blázen a že mně se to stát nemůže. A vida, jsem tu i se svými dvěma dětmi.

Můj rodinný život se natolik zkomplikoval, že mi nic jiného nezbývalo a dnes jsem za to ráda, že takovéto zařízení vůbec existuje.

Tam venku mají lidé různé představy o tom, co to obnáší a většinou jsou hodně zkreslené až odstrašující. I já jsem si život v azylovém domě nedovedla představit, myslela jsem si, že je to takové lepší vězení, které se s důstojností člověka moc neslučuje. I teď, když se některým svým přátelům zmíním, že žiju v „azyláku“, tak cítím z jejich strany někdy až odpor, jako bych najednou byla z jiného světa….

Ale není tomu tak, jsem z toho samého světa co ostatní, jen jsem se rozhodla podívat se pravdě do očí a začala jsem se svým životem a životem svých dětí něco dělat.

Tady v Acorusu jsem získala ohromný pocit bezpečí a díky všem jeho zaměstnancům, kteří nám velice pomáhají ve všech našich krocích a podporují nás, i jistotu, že to dokážu dotáhnout až do konce a postavit se na vlastní nohy.

Je až neuvěřitelné co všechno tady pro nás, ale i naše děti dělají. Musím říct, že jsem to nečekala. Stále zajišťují dětem nějaký program, což si myslím, že je velkým přínosem jak pro děti samé, tak pro nás mámy. Pro mě samotnou život tady znamená po dlouhých letech pocit svobody a hlavně to, že se nemusím již bát, co přinese další den….

Co jsem tím vším vlastně chtěla říct? Že azylový dům vůbec není mýtus, ale realita běžného života, která může potkat spoustu lidí tam venku, kteří budou takovouto pomoc potřebovat a neměli by se toho bát, protože není nic horšího než ztratit lidskou důstojnost..

Iveta

<< Zpět