ACORUS, z. ú.

                    pomoc osobám ohroženým domácím násilím

 

Anička

Anička je krásná mladá žena s plavými hustými vlasy až do pasu. Nosí je spletené do mohutného copu, jen pár neposlušných vlnitých pramínků jí rošťácky lemuje obličej. Její oči září zelenomodrou barvou moře a pravidelná pěkně tvarovaná ústa se plaše usmívají. Celá její drobná postava vyzařuje křehkost a něhu jakou můžete vidět u bílých květů sasanek. Však také Anička květiny miluje. A nejen květiny, také stromy, zvířata, ptáky...

Přírodu ji naučil znát a milovat dědeček, ke kterému často na vesnici jezdila a tam se utíkala do své oázy klidu. Vždycky mezi stromy našla útočiště před světem města, před učiteli, kteří ji zesměšňovali, před spolužáky, kteří se jí smáli. Tam v přírodě si snila své romantické sny o nekonečných prériích, koních a indiánech. Takový svět jí připadal spravedlivý a čestný, toužila jednou potkat toho svého indiána a žít s ním život v lásce a v souladu s přírodou.

S prvním klukem začala chodit v sedmnácti letech. Myslela si, že Petr je ten pravý. On i jeho rodina však hodně pili. Anička s nimi chodila do hospody, a i když jí alkohol nechutnal, pila také. Chtěla, aby ji měli rádi a aby mezi ně patřila. Když byl Petr opilý, tak jí nadával a bil ji. Aničce se to nelíbilo, přemlouvala ho, ať s pitím skončí. Petr vždy sliboval, ale brzy se zase opil a Aničku zbil. Když viděla, že Petr ji stále v opilosti uráží a napadá, rozešla se s ním.

Petr rozchod těžce nesl, plakal, přemlouval Aničku, ať se k němu vrátí. Také jeho maminka si přála, aby se jejich vztah obnovil a na Aničku naléhala, ať Petrovi odpustí. Anička však věděla, jak se Petr choval, a nechtěla už dále jeho agresivní výpady snášet.

Petr začal zase pít, prý na utišení žalu. Byl nyní opilý prakticky denně, sám už nerozeznal, co je jeho normální stav a kdy je opilý. A jednou v takovém stavu sedl za volant auta a způsobil dopravní nehodu, která pro něho měla katastrofální následky. Na místě byl mrtvý.

Jeho maminka velmi truchlila a vinu dávala Aničce, protože kdyby se k němu vrátila, tak by se přece Petr nezabil. Ve svém hoři zcela potlačila skutečnost, že Petr byl opilý a nehodu způsobil on.

Anička se uzavřela do sebe a nadále snila sen o přírodě, koních a svém indiánovi. Až jednou takového indiána potkala. Roman byl vysoký, snědý, jeho dlouhé tmavé vlasy vlály ve větru a bílé zuby zářily v tmavém obličeji, když se na Aničku usmíval. Vypadal jako skutečný indián a Anička se do něj bláznivě se zamilovala.

Jezdila s ním do přírody, spávali pod stanem a večer sedávali u ohně a Roman hrál na kytaru a zpíval krásné tklivé písně. Anička byla šťastná a měla pocit, že konečně žije svůj indiánský sen.

Brzy ji Roman představil své rozvětvené rodině. Všichni byli moc milí, upovídaní, často se smáli, zpívali, tancovali, svoji radost i vztek dávali hlasitě najevo. Aničce, která pocházela z rodiny, kde maminka i tatínek tvrdě pracovali a na projevování emocí neměli čas, se toto chování moc líbilo. Cítila, že konečně našla to, co ji v životě scházelo.

Ve své zamilovanosti Anička nechtěla vidět to, že Roman se někdy několik dní neozval a ona nevěděla, co s ním je. Když se zeptala jeho příbuzných, nikdy nedostala jednoznačnou odpověď. Aničce nepřišlo divné, že ji Roman nikdy nedal dárek pěkně zabalený v originálním obalu z obchodu ale vždy dostala nějaké „zboží“ z druhé ruky s vysvětlením, že to byla výhodná koupě nebo že to Roman pro ni sehnal od kamaráda. Nechtěla vidět, že Roman nikde nepracuje a dokonce ani v minulosti nikdy nepracoval. Anička nepřemýšlela ani o tom, proč každý člen rozvětvené Romanovy rodiny má někoho blízkého ve vězení. Všichni chlapi z rodiny byli již někdy v minulosti odsouzeni za trestnou činnost. Když jí „radil“ s kým by se měla stýkat, s kým by měla mluvit, na koho by neměla ani pohlédnout, považovala to za jeho zájem o ni.

Anička Romana milovala láskou, která nezná obtíže. Milovala Romana a bránila ho proti celému světu, i proti svým vlastním rodičům, kterým se od začátku nelíbil. Pro svoji lásku byla ochotna přestat se stýkat s rodiči, bratrem i se všemi svými kamarády. Dobrovolně se tak odřízla od „svého“ světa a začala žít jen pro Romana.

Ten také na Aničku žárlil. Nejprve ji podezíral, že ho nemá dostatečně ráda, že se s ním brzy rozejde, že si najde někoho jiného. Později se žárlivost stupňovala a Anička nemohla promluvit s žádným mužem, ba dokonce nesměla na nikoho ani pohlédnout. Roman vždy udělal velkou žárlivou scénu, křičel, vulgárně Aničce nadával a později ji začal i bít. Anička se naučila chodit s hlavou svěšenou, dívat se jen do země, aby Romanovi nezavdala příčnu k žárlivosti, aby si snad nemyslel, že se na nějakého muže dívá.

Brzy spolu začali bydlet a postupně se jim narodily tři děti, kluci temperamentní po tatínkovi. Žili všichni v pronajatém bytě v domku na malé vesničce, kde byla Anička i s dětmi bez auta odříznuta od světa. Roman odjížděl pravidelně do města a Anička zůstávala s dětmi sama. Když bylo potřeba s nimi jít k lékaři, vzala kočárek, větší děti za ruku a vyrazila několik kilometrů sama pěšky po frekventované silnici. Roman ji nikdy k lékaři autem neodvezl.

Roman někdy beze slova na několik dní zmizel, nepřišel domů někdy i 5 dní a Anička se strachovala, že se mu něco stalo. Po návratu jí vždy řekl nějakou historku, kde byl a proč nepřišel a Anička tomu chtěla věřit, proto po pravdě nepátrala. Přece nebude ta, co mu prohledává kapsy a prohlíží mobil.

Roman stále nepracoval, ale někdy nárazově přinesl domů nějaké peníze, jindy nějaké věci jako např. rádio nebo jednou přinesl Aničce prstýnek. Jakou z něj měla radost! Protože ale neměli peníze, žili všichni jen z jejích peněz, které dostávala na mateřské dovolené, Roman ji přemluvil, aby prstýnek hned dali do zastavárny, protože on potřebuje na něco peníze. Milující Anička souhlasila.

Jednou mu dávala bundu do prádla, vybírala věci z kapes a málem se píchla o injekční stříkačku. V té době se Roman choval nepředvídatelně, někdy měl záchvaty zuřivosti, jindy celé dny spal. Jeho hřmotná postava byla vychrtlá. Už dávno to nebyl ten milý romantický indián, ale agresivní zuřivec, kterého rozlítila jakákoli maličkost, jakákoli jeho vlastní fantazie byla záminkou k tomu, aby Aničku surově zbil. Bil ji pěstí do tváře, bušil do jejího křehkého těla, až měla všude modřiny. Později ji bil do temene hlavy, protože tam po jeho násilí nezůstávají stopy. Anička brzy začala trpět úpornými bolestmi hlavy.

Migrény se stupňovaly, přidal se obrovský strach z příchodu Romana domů, Anička nemohla ani jíst, hubla, bolel ji žaludek, často se jí sevřelo hrdlo, že se nemohla ani nadechnout. V noci špatně spala, nemohla usnout, a když konečně usnula, pronásledovaly ji hrůzné sny, vždy se budila zpocená a vystrašená. Děti agresivní výpady otce proti matce viděly prakticky od narození, a jak rostly, začaly chování otce napodobovat. Aničku nerespektovaly a její prosby a zákazy ignorovaly.

Roman odcházel každý týden pryč na 3 až 5 dní a Anička stále nevěděla, kde po tu dobu je. Po několika letech společného soužití se od jedné příbuzné dozvěděla, že Roman má ještě jednu rodinu, kde má také děti a dny v týdnu rozděluje mezi Aničku a jejich tři děti a jeho druhou partnerku s dětmi.

Z bytu na vesnici se museli přestěhovat na ubytovnu. Roman zařídil ukončení nájemní smlouvy v bytě a teprve později se ukázalo, že elektroměr a další měřicí přístroje nebyly převedeny a Aničce s Romanem vznikl velký nedoplatek na energiích za dobu, kdy už v domku nebydleli.

Na ubytovně žili společně s dalšími neplatiči a lidmi, kterým dělalo problém přizpůsobit se životu ve většinové společnosti. Na ubytovně byl často křik, rodiny se hlasitě hádali a vulgárně si nadávali, někdy došlo i na nože. Společné záchody a sprchy byly špinavé a zanedbané. Někdy netekla teplá voda, jindy netekla voda žádná.

Anička měla pocit, že se její život uzavřel, nikdy nic hezkého už nepozná a přála si svoji smrt. Jen tři děti, které milovala, ji držely. Jinak by už sama s životem skoncovala. Když se rozhodovala, že odejde a Romanovi o tom řekla, křičel na ni, zbil ji a vyhrožoval, že zabije ji i děti a ublíží také jejím rodičům. Anička se bála a rozhodla se, že kvůli svým nejbližším všechno vydrží. Svět se jí zúžil jen na pár hezkých chvil, když nebyl Roman doma.

V té době se Anička začala modlit a přivolávat na pomoc duchovní bytosti. To jí dodávalo velkou sílu. Díky těmto chvilkám získávala sílu a víru, že situaci jednou vyřeší. A opravdu, jednoho dne se obrátila na místní azylový dům a požádala o pomoc. Tam vyslechli její příběh, a protože tam nebyli odborníci na domácí násilí a také proto, že v malém městě by v azylovém domě byla Anička ohrožená, protože partner by ji mohl rychle najít a napadnout, doporučili Aničce specializovanou organizaci Acorus, která se zabývá pomocí obětem domácího násilí.

Aničce se podařilo od násilného partnera i s dětmi odejít. Nebylo to jednoduché, mnoho měsíců se bála, že ji Roman najde, že ji odvleče zpátky, že jí unese děti, že se celá jeho rodina pomstí jí nebo jejím rodičům. Až na pár sms zpráv se však nestalo nic, po Aničce ani dětech nikdo nepátral a jejím blízkým také nikdo neublížil.

Anička se začala postupně zklidňovat, ale ještě měla před sebou velký kus cesty k úplné svobodě. Musela překonat mnoho překážek - požádat soud o svěření dětí do své péče, vyřídit si dávky hmotné nouze, sehnat zaměstnání, podat na partnera trestní oznámení za neplnění vyživovací povinnosti, získat alespoň dočasné bydlení, zařídit splátkový kalendář na dluhy, které vznikly z doby, kdy žili v pronajatém bytě na vesnici, terapeuticky zpracovávat traumatické zážitky způsobené mnohaletým týráním její osoby, získat přirozenou autoritu u svých dětí a osvojit si výchovné metody, které na její tři temperamentní syny platí, a další a další překážky.

Dnes žije Anička sama s dětmi v bytě organizace Acorus a připravuje se na skutečný samostatný život. Děti navštěvují kroužky, jsou pohybově nadané, baví je jezdit na skatu. Anička našla sama sebe – vyrábí nádherné šperky, maluje hedvábné šátky, dělá keramiku, chodí s dětmi do přírody, poslouchá hudbu a medituje. Možná opět sní o  indiánském životě, ale již dovede rozpoznat signály rizikového vztahu a podruhé už by nenaletěla. Však také za svoji naivitu hodně zaplatila a to už opakovat nechce.

 
 

 

Vyhledat